Moje milá Tmo

Moje milá Tmo,

už je to pár měsíců, kdy jsem z Tvé temné náruče vylezla ven, zpět na světlo boží, do světa intenzivních barev, zvuků a lepivých podnětů. I když to se mnou v ten moment doslova a do písmene švihlo zpátky na postel a drželo mě to tam několik následujících hodin, těšila jsem se na ten okamžik jak malá holka. Mám dojem, že terapie Tmou je jen pro otrlé. Jak píše Holger Kalweit ve své knize Dunkelterapie: „nepřetržitá noc znamená radikální konfrontaci se sebou samým“. Já se za otrlou nepovažuji, přesto jsem Tvoje několikaleté volání vyslyšela a docela dobrovolně do Tebe, i přes všechny odvahu postrádající strachy, obavy, nejistoty a představy, vlezla. Však sis to sama během toho týdne ode mě vzala tolikrát a s tím, co z člověka svou všudypřítomnou silou dostáváš ven, sis vůbec nebrala servítky.

Ty sama se neptáš nikdy a nikoho, a prostě konáš. Já se ptala hodněkrát – proč? Proč si tohle člověk dobrovolně způsobí? Proč se nastěhovat do malého temného pokojíčku, uzamknout se před čerstvým vzduchem, vůní lesa, volností světa a strávit sedm dnů a sedm nocí někde, kde člověk nemůže nikam, nikomu ani ničemu utéct? Na konci loňské zimy přišel docela velký šok, jehož následky stále pociťuji a ze kterého se oklepávám ještě dnes. A protože se posledních 37 let pořád z něčeho oklepávám, v poslední době jsem v tom přestala vidět smysl. Konečně. Usoudila jsem, že už není potřeba v tomhle oklepávání pokračovat. Je potřeba to začít dělat jinak. Jenže jak? Záměry jsem si poctivě sepsala – zbavit se strachů, iluzí a mlhy na mozku; vyjasnit si život, spoustu věcí a především spoustu vztahů; umět si přitáhnout do života větší hojnost; p(r)ocítit své vyšší já a nejvyšší a nejčistší božský princip; zbavit se panických atak. Žádné easy peasy lemon squeezy úkoly na sedmidenní pobyt!

Ráda bych Ti poděkovala

Z hloubi srdce. Na mou upřímnou žádost jsi ke mně byla v rámci svých možností jemná, milosrdná, a vydržela jsi se mnou moje soukromé peklíčko, můj počáteční třídenní očistec, který jsem prořvala, proplakala, proječela, promlátila…jsem tvrdý oříšek, já vím. Ale Ty jsi to dala s přehledem, jako už jsi to dala se spoustou odvážných pokušitelů. Máš s člověkem a tím jeho pytlem sraček, co si na ramenou k Tobě dotáhne, svatou trpělivost. Dokážeš se s tím obdivuhodně vypořádat, se svým jemným, přesto tak sebe-jistým tichem. Pohltíš všechny tlaky a zbytečnosti, a dovolíš člověku dotknout se na chvilku čirého vědomí, té mystické průzračnosti, přímočaré jednoduchosti, jednoduché podstaty. Umožníš myšlenkám, aby se přestaly vířit v neustálém kolotoči. Dovoluješ strachům a obavám, aby jeden po druhém samou nudou opadaly, protože najednou není na světě nikdo, kdo by jim věnoval za nehet pozornosti.

Párkrát jsem zaslechla nádhernou hudbu. Prý prazvuk. Hvězdné a nejhlubší nebe všude kolem mě. Nesměle poskakující orby plné nádherných barev. Nepočítatelně vizí, nejrůznějších vjemů, statických i dynamických obrazů, do kterých jsem se vprostřed noci budila. Budila ale není správné slovo, protože ty dva stavy – stav bdělosti a spánku – často nejdou přijatelně rozlišit. Meditativní stav, u kterého nelze zjistit, kde končí a začíná, protože není časově ohraničeného momentu nebo alespoň jakéhokoli vizuálního podnětu, který by člověka do té naší domnělé reality vytáhl zpět.

Ale kam to vlastně je, to zpět?

Vše mizí hned, jakmile se na to člověk zaměří rozumem. Tou užvaněně štěbetavou myslí, která okamžitě začíná klást záludné otázky: tohle jsi teď opravdu prožila? Jsi si jistá? A je to vůbec možné? Reálné? Uvěřitelné? Důvěryhodné? Nebyla to jen nějaká velmi barevná fantazie? Nebyla. Tak je náš mozek zkrátka nastaven, přežvýkat vše racionálně, vysvětlitelně, prostě tak, aby to přinejmenším šlo zachytit do slov a následně si to pěkně poslušně a řádně popsat.

Jsi, Tmo, skokem do neznáma. Nikdo neví, co si zrovna na něj přichystáš, na co konkrétně se zaměříš a co z člověka vytáhneš. Byla jsem v Tvé náruči zatím jednou, přesto vím, že objímáš pokaždé jinak, jinde, s jinou silou. Jedno je ale jisté – jsi ideálním prostředím k odvracení vědomí a pozornosti od všeho vnějšího, od všech možných i nemožných objektů, strhujících emocí, pocitů, nacvičených reakcí, podsunutých vzorců. Jedině tak můžeme přímo naklusat na tu jedinou cestu, na které skutečně záleží – na cestu dovnitř sebe sama, k vnitřnímu zdroji, světlu (mimochodem, mohl byste mi někdo vysvětlit, proč svítím zeleně? A je to důležité?), k podstatě, k srdci, k duši. Pokud si alespoň na chvíli dovolíme, třeba společně s Tmou, utnout informace, vlivy a názory, které v neustávajícím proudu přicházejí zvnějšku, můžeme zaslechnout náš vnitřní svět. Nádherný, hravý, barevný, ničím neovlivněný, jediný podstatný pro nás samé, NÁŠ.

Tvary vnitřních světů

Tenhle pocit mého světa ve mně zůstal i po návratu. V podobě válce. Válce pevně zasazeného přímo v hrudi, ve středu, kdy všechny situace, pocity, emoce, děje rotují kolem dokola. Nejsou moje, ale “dějí se mi”, jsem v jejich středu, ale nejsou mým středem. Jsou jen proměnlivým povrchem, který kolem tohto neměnného, prázdného, ale přesto dokonale naplněného válce obíhá. Slova nejsou na tento prožitek dost, nejsou dostatečná, nejde to do nich nacpat ani pod sebevětším tlakem. Jsem to já, ale nejsem to já. Mám hranice, ale zároveň je nemám. Jsem v pohybu, jdu, hýbu se. A přesto zůstávám na místě.

Na závěr Ti, moje milá Tmo, děkuju za to, že jsem si ani jednou jedinkrát neukopla palec. Byla jsi ke mně natolik milosrdná, že když se mi jednou snad úplně sama kompletně přeskládala chatka, zjemnila jsi mi vnímání všeho možného i nemožného natolik, že jsem se při výpravě na WC zastavila půl centimetru nosem před zdí. A také Ti děkuju za možnost nečekaně hlubokého nahlédnutí mé velké lásky – propojení pohybu těla s pohybem vědomí. Při mém každodenním cvičení jsem se ani jednou nepraštila a mohla tak s Tvou pomocí zkoumat úplně jiné dimenze pohybu. Pohybu, kde můžu s absolutním zaujetím sledovat cestu od vnitřního impulsu až k samotnému vnějšímu provedení, kde se musím plně soustředit na každý vnitřní záchvěv i průběh zapojení každého jednotlivého svalu, zachycovat všechny ty mikropohyby, které vedou k zdánlivě velkému cvičení. Že můžu s naprostou přesností objevit napětí v těle a pak ho pomocí vědomě vedených pohybů dostat ven jako když se mačká pasta na zuby z tuby ven, pěkně systematicky a dokonale (jak to dělá chlap, víme, že jo…). Nejednou jsem se u cvičení zalykala vlastními slzami a cítila odchod nastřádaných zbytečností hlavně z břicha. Odpuštění – doslova a do písmene. Snad se mi tyhle zážitky podaří nějak a někdy zprostředkovat i ostatním. Nápad je, jen čeká na zrealizování – já vím, Tmo, nemusíš to říkat znovu, poňoukla jsi mě k němu Ty, však už na tom dělám!

P. S.: kromě toho, že se sluší poděkovat Tobě, Tmo, měla bych také poděkovat tomu krásnému místu doslova na konci světa, které mě přijalo vlídně a s otevřenou náručí, stejně jako má drahá průvodkyně, Lucia.

Tereza Neužilová
Mou vášní je svět funkčního cvičení a inteligentního pohybu, stejně jako lidská duše. Stanete-li se na chvíli vědomým pozorovatelem, objevíte na těle příběh jeho majitele. Já ho vidím a provedu vás tím, jak uvolnit nastřádané bolesti a skrze vědomé cvičení s vlastním tělem se opět spojit sám se sebou. Ukážu vám cestu k tomu, že jen my sami jsme tvůrci našeho života i našeho těla. O tom, jak jsem se dostala zpět sama k sobě já, si přečtěte tady.
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.