ŽIJI BEZ BOLESTI

A nejen, že žiji bez bolesti, cítím se také být ženou. Pohybuji se jako žena. Vzpřímená a sebe-vědomá. Ve svobodném a pružném těle, jehož moudrost mi každý den napovídá, co je pro mě i pro něj nejlepší. Jeho nápovědu slyším, jen se občas ještě nadechne, aby zašeptalo svůj monolog skrze nemoc. Už ale nekřičí tak hlasitě, protože teď - teď ho vnímám. A žiju v souladu s ním i sama se sebou. Jsem tvůrkyní svého života a stala jsem se tak i tvůrkyní svého těla.

Tenhle stav bytí jsem ještě před pár lety hledala na samém dně své zoufalé existence

Bylo období, kdy jsem pro bolest nemohla vstát z postele. Nemohla jsem si pochovat svoje děti a postarat se o domácnost, aniž by se mi u toho bolestí nekroutily snad i palce u nohou. Byla jsem v napětí, tvrdá a nepřístupná, zlá a výbušná, neustále podrážděná. Nepoddajná ženská. Skoro až jako chlap, dokonce i postavou tvarovaná více chlapecky. Každou chvíli jsem trpěla nějakou dlouhou vyčerpávající nemocí, skočila na mě snad každá breberka. Menstruace obdobná - dlouhá, velmi bolestivá a naprosto vyčerpávající.

Kdybych měla jít ještě hlouběji, tohle byl vlastně jenom důsledek mojí předešlé několikaleté ignorace a naprosté hluchoty k tělu i duši. Od puberty se u mě objevovaly pocity marnosti a zbytečnosti, které kolem dvacítky vyvrcholily těžkými depresivními stavy. K tomu se přidal bolavý ekzém celého těla s mokvajícími rankami. Duše křičela, tělo křičelo a já, místo abych je konečně vyposlechla a začala se oběma věnovat, uvažovala jsem o sebevraždě. Jenže když jsem si pak na ten parapet stoupla, najednou to přestalo dávat smysl. Naštěstí.

Záchrana přišla z dost nečekaného konce - neplánovaným těhotenstvím

Zlomovým okamžikem se stalo narození dětí. Nebyl to takový ten zlom “a od teď je všechno růžové a sluncem zalité”, spíš naopak. Bylo to otevření snad všech mých existujících 13. komnat, byl to přerod ze starého temného světa do kompletně nového. Ze starého, kde jsem měla čas jen sama pro sebe, nípala se do nekonečna v utržených ranách, fňukala, jak moc to bolí a jak moc mi ten a onen ublížil, a já mu to teda nikdy v životě neodpustím. Šťourala se klackem v hovně

A do toho mého šťourání se narodili kluci - miniaturní předčasně narozená dvojčátka, vyžadující péči 24/7. Se svým nekonečným elánem objevovat svět, poskakovat, mluvit bez přestávky, ale především s naprosto dokonalým dvojitým zrcadlem, které prostě nešlo ignorovat. Věřte mi, první rok jsem se o to fakt poctivě snažila, kdo by chtěl vidět pravdu o sobě, navíc dvojitě. Jenže sám před sebou člověk neuteče, a určitě ne před ryzí pravdou v těch dvou malých kopírkách. Nicméně když jsem se o to utíkání pokoušela, měla jsem při výběru své malé zašívárny neskutečně šťastnou ruku - utekla jsem k józe!

Jak je ale známo, přerody a transformace bývají někdy krutě bolestivé. U mě doslova a do písmene, protože mě dva roky po porodu začala nesnesitelně bolet záda. A bolela každodenně po další čtyři roky.  Jóga pomáhala s bolavou duší, ale s bolavým tělem vůbec nebo jen minimálně. Už tehdy jsem se začala zajímat více o tělo, funkční pohyb, pohybové vzorce. Navštívila jsem proto spoustu různých seminářů, prošla řadou pohybových kurzů a duchovně rozvojových terapií. Tu největší porci práce si ovšem každý musí vydřít sám.

Fascinující svět souvislostí

V roce 2014 přišlo setkání s Ivou Fiškandlovou a o něco později s Danielem Müllerem, kteří mi ukázali svět inteligentního pohybu podloženého principy aplikované matematiky a fyziky. Pohybu, hledícího na maximální využití svého potenciálu, který není “prostě jen pohyb”, ale chytře vymyšlený způsob, jak efektivně pracovat s tělem. Neskutečný svět neskutečných souvislostí. A navíc, to, co jsem dosud nastudovala o lidské duši se mi najednou začalo ukazovat i na lidském těle! Bolest, strach, trauma, to všechno zažrané do těla a omezující jeho majitele, a to prosím pěkně nejenom v pohybu, ale i v hlavě, potažmo na duši. 

Začala jsem dřít poctivě na svých osobních staženinách a bolestech - jaké bylo moje překvapení, když jsem po půl roce intenzivního cvičení poprvé ucítila svoje pánevní dno. To bylo jako objevení Ameriky! Práce s touto oblastí totiž kromě jiného přináší velmi silné uvědomění ženství. S tím se pojí i objevení zákonitostí cykličnosti a konečně také přijetí tohoto super bláznivého hormonálního koktejlu do vlastního života. 

Po dvou letech cvičení (ano, přeskládat nastavení těla od základu trvá dlouho, instantní řešení na počkání tady fakt nehledejte!) s mojí nejmilejší Lindou Varnuškovou (protože každý trenér by jednoznačně měl mít svého trenéra) mě přestala bolet záda, ačkoliv je stále ještě na čem pracovat. Zatím největší osobní odměnou je pro mě nedávný pohled do zrcadla - začaly se v něm konečně trochu rýsovat ženské tvary.

Když si zpětně promítám svůj život, uvědomuji si, že vlastně odjakživa pozoruji lidi. Nepamatuji si je - až na zvláštní výjimky 😉 - podle jména nebo podle toho, do jaké skupiny mých sociálních kontaktů patří. Pamatuji si je podle jejich chůze. Podle toho, v jakých momentech a jak používají svoje tělo. A taky podle toho, jak se v pohybových vzorcích jejich těla odráží vzorce jejich chování, a naopak. To je totiž na tom to krásné a naprosto fascinující - tělo reflektuje duši a duše reflektuje tělo. Dvě spojené nádoby, které umí vypovědět hodně o jejich uživateli. A skrze které se dá významně pracovat na vlastním rozvoji.

Všechno, co na mých stránkách objevíte, prošlo mnou samou. Díky tomu tady jsem, žiji, svobodně dýchám a těším se. Mým velkým přáním je sdílet svoje poznatky v rámci konceptu inteligentního pohybu a vědomého ženství s vámi - a tím vás doprovázet zpět na cestě k sobě. Dělám to s hlubokou radostí a vášní, nejvíc se ale počítá vlastní aktivita. Člověk má moc, má svobodu a má možnost volby. To jsou naše malé velké zázraky a měli bychom je začít naplno využívat.